PETR SKOUMAL

S Petrem Skoumalem jsem se seznámil poněkud kuriózním způsobem. Bylo to zhruba v roce 1979, kdy měl ve Veselí nad Moravou vystoupení s Janem Vodňanským. Po koncertě naše parta mladých mániček táhla jako obvykle na mejdan a Petr se k nám přidal. Veselili jsme se až do rána a po té, co jsme se probrali, jsme zjistili, že majitel bytu odešel do práce a omylem nás všechny zamknul. Šesté patro paneláku, únik nemožný.

Měli jsme housle, víno a slivovici, takže zábava pokračovala vesele dál. Petr se projevil jako klidný, pohodový a veselý kumpán a to, že prošvihl ten den další koncert s Vodňanským, mu zjevně ani moc nevadilo.

Po pár letech jsme se sešli v Mišíkově kapele Etc… Petr si chtěl zkusit, co obnáší rockerský život a navzdory všem předpovědím vydržel s námi jezdit víc než dva roky. Chudák, musel si vyslechnout spoustu našich keců, jestli není na bigbít už moc starý – to mu bylo, tuším, 47… Noblesně nám to vracel a po koncertě na hotelu nás pak zval na panáky…

Pak jsme se vídali spíš sporadicky, občas ve studiu, občas na nějaké akci, ale při každém setkání s ním člověk jakoby pookřál. Byl přesně tím typem člověka, který vám dává jakousi sílu a jistotu už tím, že je, přestože se nevidíte tak často.

Zhruba před třemi lety nás s kolegou kytaristou Norbim Kovácsem oslovil Petr na nějaké akci – říkal, že má chuť si občas živě zahrát a že by se mu to líbilo s námi dvěma. Takže jsme si dali pár zkoušek, kde Petr opět překvapil. Chtěl zpívat jen část repertoáru, o zbytek se prý máme postarat my dva, on že nás bude rád doprovázet. Taky trval na tom, že na plakátech budou jména všech nás tří, nechtěl se prezentovat jako hlavní sólista. Alespoň jsme ho ukecali, že jeho jméno bylo uvedeno jako první. Skromnost byla jednou z mnoha jeho krásných vlastností. Ty poslední roky s Petrem byly úžasné. Při dlouhých cestách autem byl studnicí neskutečné srandy, často nám s Norbim při jeho povídání tekly smíchy slzy z očí. A nepoznal jsem moc umělců, kteří by byli schopni při vzájemném špičkování snést v pohodě tolik ataků někdy i hodně černého humoru na svou osobu, jako Petr. Řekl bych, že čím víc jsme si z něj utahovali, tím víc ho to bavilo. A uměl nám to sakra vracet!

Navíc si s Norbim Kovácsem evidentně padli do oka, jejich společný koníček – fotografování – jim vystačil na dlouhé a zajímavé povídání.

Při koncertech Petr občas zapomínal texty, ale vždy to obrátil v tak srandovní etudu, že publikum řvalo smíchy, skoro jsme ho s Norbim podezírali, že to dělá naschvál.

Poslední koncert jsme měli 3. září 2014 v Malostranské Besedě. Tam už bylo na Petrovi vidět, že se děje něco nedobrého, ale představení jsme dohráli. Ani ve snu by nás nenapadlo, že zhruba za tři týdny už s námi Petr nebude. Škoda, že už mu nemůžu říct, jak moc jsem ho měl rád. A jak moc mi bude chybět jeho humor, laskavost, skromnost. A taky to, že se mi s ním senzačně hrálo. Myslím, že vím, co by udělal, kdyby to slyšel. Stáhl by oči do těch svých tenkých škvírek, maličko by se usmál a řekl by: Tak se z toho, ty vole, neposer…

 
ZPĚT